Narodila jsem se v Brně, ve čtvrti, které se říká „Staré Brno“. Nejspíš protože tahle čtvrť je jednou z nejstarších. Měli jsme dvougenerační dům se zahradou a předzahrádkou. Když jsem se narodila, byla jsem úplně malinká. Do hluboké noci jsem neutišitelně řvala a tak jsem od nejbližších dostala přezdívku „zpěvačka“. A moje rodina byla : máma, táta, brácha, babička a děda. Taky nějaký zvířata vždycky, a to hodně. Já byla zatížená na psy a tak rodiče koupili i psa, jménem Debbie. Měli jsme hromadu dřevěných kostek, se kterýma jsme si s bráchou hráli pod kuchyňským stolem. Úplně nahoře v domě byl opuštěnej ateliér – strejdův ateliér – kterej zůstal tak, jak byl, když se strýc (umělec a vynálezce) rozhodl i s rodinou emigrovat do USA, pár let před mým narozením. A byly tam věci, který vyráběl : velký kožený křesla, sochy dřevěný i kamenný, obrazy, kinetic art, návrhy něčeho, asi vynálezů, velká hlava černošky z kovu s kovovým chmýřím na hlavě, které jsem se moc bála. A k tomu obří válec vosku na motouzy, dráty, nástroje, rýsovací prkno. Tam jsme s bráchou tajně i netajně utíkávali a chodili hrozně potichu, když jsme tam byli zrovna tajně. Babička s dědou pod ním měli byt a kdyby nás slyšeli, byl by průser. Z ateliéru se dalo vyjít na terasu přímo pod střechou a na ni vedl žebřík na kterej jsme nesměli lézt. Na hřebenu střechy se krásně sedělo, výhled na řeku a okolní domy byl nádhernej. Dívala jsem se dolů na malinký lidi a zavírala oči proti slunku, protože pak se mi za víčkama dělaly ty krásný barevný kroužky.
A ty mám ráda doteď. A jak šly roky, pořád jsem si chtěla skládat, ale už ne z kostek, ale z barevných fragmentů. A pořád mám ráda lidi, zvířata a pozorování světa, toho venku i toho uvnitř. A tak jsem přišla na to, že ten svět uvnitř můžu uchopit přes výtvarný proces a že je to to, co mě dělá nejvíc šťastnou.
Jsem vdaná, mám čtyři děti (dvě dcery a dva syny) a společný ateliér se svým manželem v centru města Brna.